Nasleduje

Medzi Majstrom a žiakmi

Láska Tim Qo Tu zvíťazí, 5. časť z 9

2020-07-03
Jazyk:English

Epizóda

Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac

Nedávno, v Starodávnych predpovediach, časť 93, ukázali tento novinový článok o Majsterke. A je to z roku 2004 a hovorilo sa o Majsterke: „Dobrá Samaritánka pokračuje v nákupnej horúčke v Kanade.“

( Mistryně, můžeme se zeptat na pár otázek? ) Ano. Jistě, jistě. ( Nedávno tedy, v programu Starověkých předpovědí, 93. část, ukázali novinový článek o Mistryni. Je to z roku 2004 a mluvilo se tam o Mistryni: „Milosrdná Samaritánka v Kanadě s nákupní horečkou.“ To je titulek a příběh začíná slovy: „V pátek večer ve městě, zvládla ovinout své paže okolo stovek lidí. A to nebylo poprvé.“ Číst tento článek bylo tak zajímavé a tak dojemné. Od jednoho z Mistryniných pomocníků v té době jsme se také doslechli, že to nebylo jen v novinách, ale také i v televizi, po určitou dobu denně vysílali o Mistryni zprávy. A jen jsem se chtěla zeptat, jestli by nám Mistryně o té době mohla říct něco víc. ) Byla to zajímavá doba a setkala jsem se s dobrými lidmi. Myslím, že dobří lidé jsou všude. Jenomže se jen tak neobjeví a nevidíte je, ale jsou všude.

 

Jako když jsem se setkala s dobrým taxikářem. Pomohl mi přinést pytle s dárky, jezdili jsme kolem dokola po městě, protože on tam žije. Je to muslim. (Ach páni.) A vypadá jako Arab, ne jako Kanaďan. Myslím, že emigroval. (Ano, Mistryně.) A pak je to ten, kdo to tam zná. Požádala jsem taxikáře, protože jsem nevěděla, kudy jít. Taxi tedy jelo před námi a my jsme ho následovali do chudé čtvrtě. (Ano. Mistryně.) A pak mi pomohl přinést do různých domů pytle po pytlích a pomohla jsem mu zazvonit na zvonek a pak jsme utekli. Dobrá týmová práce, ne? On byl tak dobrý, tak dobrý. Dělal to s radostí. (Páni.) A řekl mi, že muslimové to také dělají v době Ramadanu. Řekla jsem: „Ano. Já to vím.“ A on se mě zeptal, jestli jsem muslimka. Řekla jsem: „Ano. Jsem také muslimka. Jsem muslimka. Jsem katolička. Jsem buddhistka. Jsem hinduistka. Jsem sikh. Jsem džinistka. Jsem jakéhokoli dobrého náboženství. Věřím ve všechna.“ Jen se smál. A později mě pozval, obzvláště mě prosil, abych k nim šla domů. A pak mi jeho manželka uvařila čaj. Vzpomínám si, že to byla šalvěj. Listy šalvěje. (Páni.) Usuší to a pak z toho dělají čaj. Ach, nikdy před tím jsem tak dobrý čaj neochutnala a ani jsem nevěděla, že ze šalvěje můžete udělat čaj. (Ano.) Když jsem se tedy později vrátila do Europy, pokusila jsem se koupit trochu šalvěje v pytlíku a pak udělat trochu čaje, ale nechutnalo to tak dobře. Možná jsem nevěděla jak, nebo musí být správné množství. A možná to muslimka uvařila se vší láskou. (Ano.) Protože jí její manžel řekl, co jsem udělala, tak mně tolik uctívala. A pozvala mě na trochu cukroví. Ujistila jsem se, zeptala se, jestli v tom jsou vejce nebo ne, a tak jsem to nejedla. Tak přinesli něco bez vajec. Zapomněla jsem, co to bylo. (Páni.)

 

A později, kvůli těm všem darům jsem utratila všechny peníze, které jsem měla, tak jsem si v té době vypůjčila od některých vašich bratrů a sester v Kanadě. Myslím, že jsem to vrátila. Myslím, že to bylo kolem 60 000 USD. (Jé.) Nějakého účetního jsem požádala, aby jim to vrátil zpět. Díky tomu, když jsem si najala soukromý letoun, abych se vrátila zpět do Evropy, neměla jsem dost peněz na to, abych zaplatila. Tak jsem něco dlužila a piloti byli tak dobří, dovolili mi to. Řekla jsem: „Zaplatím vám, jakmile přistaneme, protože mě přijedou vyzvednout moji lidé a pak budu mít peníze, abych vám zaplatila v hotovosti.“ Tak uvěřili a nechali nás nastoupit. Musela jsem si ho pronajmout, protože jsem měla psy. A musela jsem utíkat rychle, protože se něco přihodilo, co by pro mě nebylo příliš příznivé. (Ach.) Někteří lidé, zabývající se nějakými drogami nebo něčím, a oni hledali nějakou podobnou situaci. A i když jsem o tom nic nevěděla, tak jsem utíkala. (Ano, Mistryně.) Utíkala jsem. Protože se mě ptali: „Měla jste s tím něco společného?“ Někteří lidé, kteří mě znali. A tak jsem řekla: „Ne! Samozřejmě, že ne. Dokonce o tom ani nevím.“ A tak jsem musela utéct dříve, než bych se dostala do potíží. (Ano, Mistryně.) Nebezpečí na mě všude takto číhá, kdekoliv. Nikdy nevíte. (Ano, Mistryně.) To byl můj právník, kdo se mě dokonce takto ptal. (Páni.) Myslím advokáta, kterého jsem zrovna znala. Napadlo mě, že možná zůstanu v Kanadě. Mám ráda Kanadu. Mám ráda lidi, jsou mírumilovní. A jsou prostě laskaví. Nejsou tak popudliví. (Ano, Mistryně.) Nejsou agresivní, jsou prostě mírumilovní. A advokát mi měl pomoci, ale pak četl něco v novinách. A řekl mi… Protože to udělal někdo z Asie, zasadili něco se zelenými listy, co lidé jedí nebo to kouří. (Marihuana.) Och! Vzpomínám si, že to nebyl kokain. Marihuana. (Ano, Mistryně.) Řekli mi, že něco z toho pěstovali v domech, (Och.) aby to prodávali. „Máte s tím něco společného?“ Řekla jsem: „Ne! Ne, samozřejmě, že ne. Já jsem vegan a takové věci nedělám. Drogy neberu, nekouřím, nedělám nic, co je pro druhé škodlivé.“ Ale přesto, položit mi takovou otázku! Utíkala jsem. Proto jsem tam nechtěla zůstat a jít si očistit své jméno. Mám obavy, že bych nemohla své jméno očistit, i když jsem neudělala nic špatného. Ach, tak hrozné, tak jsem utekla. Najala jsem malý, nejrychlejší možný letoun, takže skákali z jednoho ostrova na druhý. Trvalo jim to 24 hodin, aby se dostali do Europy. (Páni.) A chudáci moji psi. Atd., atd. Tak jako tak, je to dobré, je to dobré. Alespoň jsme dorazili v bezpečí. Tolik věcí, víc vám toho nemohu říct. (Ano, Mistryně.)

 

Takže, všude jsou dobří lidé. Ale také to je nebezpečné. Později jsem si uvědomila, že jsem byla příliš neopatrná. Jdu všude a dávám charitu. Nenapadlo mě, že to bylo tak hodně, ale jiní lidi, mysleli si, že to bylo hodně, protože tolik dříve neměli. Třeba Armáda spásy viděla, že jim dávám 8 000 USD, ale nepřipadalo mi to hodně. Ale pro ně to bylo hodně, vyjma všech oděvů a věcí, darů, čokolády a toho všeho. Tak to byl druh městských řečí a dokonce mě kontrolovala policie, jestli jsem měla nebo neměla kradené věci. (Ach.) Později zjistili, že jsem to koupila v obchodě. Ne v tom obchodě, o kterém se zmiňují v novinách, proto si myslím, že jedny nebo dvoje další noviny o tom také psaly. Nevěděla jsem to. Jen tyto noviny mě chytly při činu. Proč, to vám řeknu později. (Dobrá.) Myslím si, vzpomínám si, že jsem vám to již řekla, ale proč se znovu ptáte? Možná bez nějakých podrobností. Pokud jsem to už tedy udělala, předstírejte, že jste to neslyšeli a smějte se tak, abych byla povzbuzená a řekla vám víc. ( Mistryně, chceme vědět víc! ) Tolik věcí, tak ani nevím, jestli to mohu říct popořádku.

 

Dokonce mě kontrolovala policie. A pak zjistili, že má kreditní karta je skutečná a je na mé jméno. Jinak dokonce nikdo mé jméno neznal. Ale pak to udrželi v tajnosti, protože věděli, že o tom nechci mluvit otevřeně. Protože, když jsem šla na požární stanici, ptali se mě na mé jméno a to všechno, aby mi poděkovali. Řekla jsem: Ne, ne, to není třeba. Bůh dává, ne já. (Ano.) Tak prosím, já jsem jen doručovatelka.“ Řekla jsem: „Kdy si pošťák nechal jeho nebo její jméno vytisknout společně s dárcem? Já jsem jen pošťák, pošťačka, doručovatelka.“ Všichni se smáli a nechali to být. Ale později nedůvěřovali, šli mě zkontrolovat. Policie. Protože tak či onak, je to moc. Jsem tedy příliš neopatrná, někdy to tak je. Jindy se to také stalo, ale vždycky zapomenu. Když vidím, že něco musím udělat, zapomenu na vše ostatní. Zapomněla jsem na sebe, a na své kartě jsem překročila limit, tak jsem dokonce neměla dost na zaplacení letadla. A vypůjčila jsem si, ale také neměli. Musela jsem utíkat rychle. Nemohla jsem o peníze požádat každého nebo žáky, aby mi půjčili. Neměla jsem čas. (Ano.) Rezervovala jsem letadlo a dostavilo se skoro okamžitě. Musela jsem sbalit své věci a věci mých psů. Myslím, že mě doprovázeli dva nebo tři bratři a jejich kreditní limit byl mizerný, 2 000 nebo 500. Nevadí, alespoň měli naše jména a pasy, tak mi důvěřovali. Řekla jsem: „Pane, já mám peníze.“ Možná věděli, že já jsem ta dáma, která udělala charitu. (Ano.) Protože nevidí (často) čínsky vypadající blondýnku s dlouhými vlasy.

 

Dokonce, když mě noviny prosili o fotografii, řekla jsem: „Dobrá, dobrá. Ale vezměte to jen zezadu. Tak si můžete připsat něco k dobru, vaše noviny.“ Tak udělali moji fotografii, jen zezadu. Skutečně mé přání respektovali. Ale pak, dokonce jsem příští ráno šla do jiného obchodu koupit jiné oděvy, protože Armáda spásy mi řekla, že někteří muži jsou příliš vysocí a velcí, bezdomovci jsou velmi vysocí. Nic z toho jim nepadne. Tak jsem musela jít do zvláštního obchodu, řekl mi kde. Šla jsem tam, koupila jsem pro ně extra dlouhé kalhoty a dlouhé velké bundy. A jeden nebo dva lidé řekli: „Ach, Vy jste ta dáma z novin a TV, která obdarovávala!“ Řekla jsem: Jak to víte?“ Řekli: „Viděli jsme Vaši fotografii.“ Řekla jsem: „Foto jen zezadu.“ „Ano, ale poznáme vás.“ Myslím, protože jsem také kupovala speciální oděvy. Jsem asijská dáma, proč bych měla kupovat takové extra XXXX velikosti? Pro koho? Jen pro Kanaďany. Tak či tak řekli: „Děkujeme Vám. To je od Vás velmi hezké, velmi dobré.“ Řekla jsem: „Ano. Bůh je ke mně velmi dobrý. Pokouším se Bobu pomáhat sdílet na Zemi Jeho/Její lásku.“

 

A pak jsem rychle utíkala, dříve, než znovu zavolají do novin. Proto mě přistihli. Myslím, že to bylo potřetí nebo počtvrté. Pak jsem byla přistižena. Jindy neměli možnost to dost rychle oznámit. Rychle jsem utekla. Toho dne jsem ještě nakupovala věci, hračky a věci pro děti. To trvalo déle, protože jsem pro jedno z dětí musela objednat něco speciálního, pro dítě, které skutečně milovalo jednu speciální hračku. (Ach!) A řekli mi, tak tohle musíme objednat a to bude určitou dobu trvat. Musela přijít zvláštní osoba a požádala mě, abych vyplnila formulář, tak jsem požádala bratra, aby to vyplnil. Nechci vyplňovat formulář. Nechci, je to tedy v pořádku. Ale ještě jsem zaplatila. V té době jsem ještě měla něco v hotovosti a něco jsem platila kreditní kartou. Mojí kreditní kartou nemůžete vybrat v jednom dnu hodně peněz. Musela jsem tedy platit kreditní kartou, což jsem nechtěla. (Ach.) Ale moje kreditní karta mi neposkytla dostatek peněz k zaplacení toho, co jsem chtěla každý den koupit. Nějaké jsem měla, ale ne dost.

 

Takže, když jsem šla do letadla, dokonce jsem o tom nedala vědět ani žákům v Kanadě. Utíkala jsem. (Ano.) Nechtěla jsem dělat rozruch, musela jsem utíkat, co nejrychleji na to nejmenší letadlo a to bylo tak drkotavé, tak poskakující a můj žaludek se zvedal k mému srdci, (Ach.) a můj pes spadl z vyššího místa na podlahu. Naštěstí se jí nic nestalo. (Ach.) Přestože jsme ji dali do klece, a byla se mnou společně. Díky Bohu. (Ano.) Protože letadlo nemělo vzadu místo, tak všichni seděli společně se mnou, ale v kleci. Ale neměli jsme dostatek místa, tak jsme je naskládali jeden na druhého. A protože to tolik poskakovalo, v zimě je špatné počasí. Co tehdy bylo, duben? (V lednu byl tento článek.) Ach, potom není divu, samozřejmě. (Tak v zimě, ano.) Ještě byla zima a bylo velmi chladno a tak bylo počasí velmi nepříjemné. Naštěstí nás vzali. Myslela jsem si, že v takovémto počasí letadlo nikdy neseženeme. Ale možná byli zoufalí nebo podobně. Prostě nás vzali, přestože jsme dlužili nějaké peníze, které jsme neměli. Jsem prostě činná, všechny mé peníze jsem utratila, nemyslela jsem, že bych je mohla potřebovat. Utrácela jsem, dokud jsem již nemohla. Překročila jsem limit na své kartě a všechna hotovost byla pryč.

 

( Mistryně, článek říká, že jste v obchodě vyprazdňovala stojan za stojanem a naplnila nákladní auta hračkami pro hasiče. ) Ano. To byl jiný den. Hračky pro hasiče byly jiného dne předtím. A toho dne, mě noviny nezachytily. Tamten den jsem stále nakupovala a vytrvala nějaký čas v obchodě, kvůli zvláštní objednávce. A pak jeden z mužů mimo obchod nebo uvnitř mě uviděl. Nevím, odkud přišel. Když přišel novinář, uviděla jsem ho. Nevěděla jsem, že to byla novinářka. Viděla jsem ji, jak vytáhla 20 dolarů a dala mu je. A pak šla okamžitě ke mně a ptala se mě na to a ono, a řekla, že je novinářka z těch a těch novin, a chce se mnou udělat rozhovor. Řekla jsem: „Není toho moc co říct. Už víte, co dělám, že?“ Řekla: „Ano. Kupujete věci pro lidi, mám pravdu?“ Řekla jsem: „Ano. Takže tedy už není třeba dělat rozhovor, že? Na shledanou. Mám práci.“ Řekla: „Ne, prosím, prosím. Dovolte mi chvíli Vás následovat“ a to všechno. Řekla jsem: „Prosím, ale žádné fotografie a žádné jméno.“ A ona stále prosila, dokud jsem jí neřekla jméno. A pak uviděla můj telefon a řekla: „Máte tolik peněz na rozdávání a používáte zastaralý telefon.“ To nebyl iPhone. Předtím to byl velmi malý telefon, zastaralý telefon, a byla na něm lepicí páska. Takže jsem řekla: „Och můj pes, ho snědl.“ Řekla jsem: „Mám štěstí, že jsem ho dostala včas zpět. Jinak by byl pryč.“ Ale měl mokré sliny, a pak to nějakou dobu trvalo, než se baterie vysušila, abych ho mohla opět použít. Baterii nebo SIM, nepamatuji si. A pak jsem to zalepila páskou. Řekla jsem: „Stále funguje!“ Žádný problém! A ona se na mě podívala a trochu zavrtěla hlavou. Možná si pomyslela: „Tato dáma, nevím, z jaké planety pochází. Musí být bláznivá.“ (Och, ne.) A pak, toho dne mě zastihla, protože to někdo nahlásil. Protože jsem byla příliš dlouho v tom obchodě. Kupovala jsem mnoho věcí. (Ano.) Nákup hraček a pak další hračky, a náklaďák hraček už odjel, a pak nákup dalších hraček a pak další oblečení. Proto mě stále sledovala. Měli jsme několik aut. (Ano.) Takže ten den jsme neměli náklaďák. Nemohli jsme si pronajmout žádné náklaďáky, a nemysleli jsme, že budeme hodně nakupovat. Přivezli jsme SUV auto a naložili to dopředu a dozadu, a tak jsem se vměstnala mezi dárky, také mezi tašky. Na zadním sedadle jsem se prostě také mačkala s taškami. Jako airbagy. Ano, bylo to bezpečné. V případě, že by auto mělo nějaký problém, já bych nikdy neměla žádný problém. Obklopena všemi taškami.

Sledujte viac
Epizóda
Zoznam skladieb
Zdieľajte
Zdieľať s
Vložiť
Spustit v čase
Stiahnuť
Mobil
Mobil
iPhone
Android
Sledujte v mobilnom prehliadači
GO
GO
Aplikácie
Naskenujte QR kód alebo si vyberte správny telefónny systém na stiahnutie
iPhone
Android