Příběh Mahākāśyapy (vegan), 2. část z 10

Kdyby mnich, který nosí mnišské roucho – které je velmi důstojné a představuje osvobození, představuje soucit – a jen tak tam seděl a chroupal, kousal, okusoval nebo žvýkal nohu kuřecího člověka, pak bych se cítila velmi rozladěna. Už jsem to dříve viděla v nějaké hínajánové buddhistické zemi, a byl to opravdu pohled, který bych už nechtěla vidět. V té době jsem byla ještě vdaná, starala se o domácnost. A tehdy jsme s manželem procestovali mnoho asijských buddhistických zemí. Vzal mě do těch zemí na dovolenou, protože věděl, že jsem oddaná buddhistka; v mém domě jsme měli oltář s květinami a ovocem pro Buddhy. Dokonce zasadil květiny a některé pro mě nařezal, abych je položila na oltář pro Buddhu. Když viděl, že některé květiny usychají, změnil to, a pro tento účel pěstoval nějaké květiny na venkovní zahradě.

A nyní někteří lidé tvrdí, že Buddha doporučil, že buddhističtí následovníci mohli jíst tři druhy masa zvířat-lidí, o nichž jsem se zmínila výše. Později to však Buddha již nedovolil, protože žáci dospěli. Měli si zvyknout na veganskou stravu, která je lepší, soucitnější a je patřičná k dobrotivému člověku, jakým je mnich. Takže i v nějaké jiné sútře nebo možná v té samé sútře se Ho nějaký mnich ptal, co má dělat, když jde ven pro almužnu, někteří následovníci dávají k rýži nebo jiné zelenině maso ze zvířecích lidí. Co dělat? Buddha odpověděl: „Vyhoďte tu masovou část a zbytek snězte.“

Takže celkově, téměř všude, Buddha vždy obhajoval soucitnou stravu, což je veganská strava. A teď, i když vás Buddha nenutil jíst veganskou stravu nebo vám dovolil jíst tři druhy masa ze zvířecích lidí, já bych to nechtěla. Proč bychom to dělali, když máme spoustu jídla? Ani v dnešní době, och Bože, nikdy bychom nemohli sníst všechno jídlo, které se vyprodukuje. Nemluvě o bezbolestné stravě, ke které lnu, ale ani ne často. Pokud byste si vystačili jen s hnědou rýží a sezamem, bylo by to také v pořádku.

Ale musíte hnědou rýži a sezamový prášek velmi dobře rozžvýkat, když ho máte v ústech, až se stane téměř tekutým, aby se prostě přirozeně vstřebal. Protože to je nejlepší způsob, jak jíst hnědou rýži a sezam. A rýži byste neměli jíst vařící, protože je pro vás lepší ji jíst studenou. Pokud ji budete jíst mezi čtyřmi a 34 stupni Celsia, existuje možnost, že se na ní budou množit nějaké bakterie, a pak by vám to mohlo zneklidnit žaludek. Takže pokud chcete jíst tento typ jídla nebo jakýkoli typ jídla s rýží, s nudlemi, měli byste ho jíst velmi čerstvý, nebo počkat, až bude studený z lednice. Zvláště rýži a nudle. Je to pro jistotu.

Takže si nemyslím, že bychom se měli dohadovat o tom, zda jíst maso ze zvířecích lidí, nebo nejíst maso ze zvířecích lidí, nebo o třech druzích „čistého masa“, nebo ne. Neměli bychom, protože být mnichem je pro mě opravdu vznešené postavení. A příklad, který dáváte svým způsobem života, je pro věřící obrovský. Napodobují vás, učí se od vás, protože si vás váží. Proto bychom chtěli jít velmi, velmi ušlechtilým příkladem; důstojným příklad, který se sluší zástupcům Buddhů nebo/i zástupcům Všemohoucího Boha na Zemi.

Představte si, jak vám zní, že když jste Božím dítětem – když zastupujete Boha, když zastupujete Buddhu – a přitom tu sedíte a dáváte najevo, že vás vůbec nezajímá utrpení jiné bytosti, která včera nebo pár hodin předtím, než jste ji snědli, kopala, kvákala nebo bučela. Je to prostě normální zdravý rozum. Pro mě. Pro vás to ovšem může být totéž; většina z vás je stejná, jen někteří noví nebo někteří na trochu nižší úrovni mají méně citlivé pocity.

Ale pro mě, i když jsou bezbolestné potraviny, já osobně je nemohu ani utrhnout, abych je přinesla a snědla, když jsou ještě živé – třeba na zahradě. Pokud se už prodávají na trhu, tak bych možná mohla. Ale ani pak z toho nemám moc dobrý pocit. Raději je nejím. Raději mám jen hnědou rýži a sezam; tam je pro mě dost výživy na to, abych zvládla všechnu svou těžkou práci – duševně, intelektuálně a také po všech dalších stránkách. Ale přesto, kdybych mohla žít jen z velmi jednoduchých potravin, byla bych velmi šťastná.

Když sezamová semínka dozrávají, rostliny již uschly, podobně jako arašídy. Když jsou ořechy zralé, tak rostliny uschnou a jsou už žluté nebo hnědé, nebo už nemají skoro žádné listy, žádný život, pak lidé arašídy trhají – viděla jsem to, když jsem byla na venkově; můj dům byl na venkově, takže jsem viděla spoustu takových věcí. Většinou je to takhle. To samé s rýží – všechny listy zežloutnou; většina listů už odumírá. Poté, co rýžová rostlina porodí rýži, pak se zdá, že rostliny jsou uschlé a umírají. Takže, mně přijde v pořádku to jíst – jen pro příklad. Dřív jsem samozřejmě chodila ven a trhala květiny, sklízela zeleninu a podobné věci, pocitem, že jsem dobrá, že nejím maso zvířecích lidí, nejím třeba vejce. Ale dneska už nemohu dokonce ani to.

Když jdu po zahradě, tak jdu opatrně, nechci chodit po trávě. Mám pocit, že je to tak necitlivé chodit po něčem, co je ještě živé. A vždycky se trávě omlouvám, když na ni náhodou nevyhnutelně šlápnu. Omlouvám se všem bytostem, pokud se k nim musím přiblížit, nebo by jim to mohlo způsobit nějaký strach, zranění nebo něco podobného. Takže nemohu ani nic trhat. Nemohu už ani utrhnout květinu, utrhnout ovoce – nic. A takhle to přišlo automaticky. Když se stanete veganem, tak po nějaké době prostě nechcete ublížit vůbec ničemu, ani trávě na zahradě nebo na ulici. Prostě se necítíte dobře. Prostě cítíte takovou úctu a takovou péči o jejich pocity. Jste velmi citliví na všechno kolem sebe. Chodíte s respektem a opatrně, abyste něčemu neublížili, dokonce ani trávě na ulici.

Už nevypadám jako mnich, i když mě někteří buddhističtí mniši stále popotahují, aby mi vyčítali, že nenosím mnišské roucho nebo že dělám byznys a podobně. Odešla jsem z rodinného života, abych se nabídla Buddhovi, Bohu – abych se naučila být lepším člověkem. A odešla jsem z mnišství, abych se nabídla všem trpícím bytostem. Nemám tedy pocit, že bych mohla něčemu ublížit. Ne, že by mě někdo sledoval nebo že bych měla nějaký slib nebo něco podobného. Je to prostě automatické. Stejně jako nechcete způsobit žádné narušení, žádný zmatek ve svém životě. Skoro máte pocit, že všichni dýchají, cítí a mluví s vámi; někdy to dělají a někdy to dávají najevo, aniž by mluvili.

Jednou jsem vešla do zahrady, protože jsem chtěla jít do kůlny. Tak jsem si to zařídila, uklidila kůlnu, abych tam v noci mohla jít meditovat. Říkala jsem si, že je to blíž přírodě než místnost s betonem. A tak jsem prostě vyšla před západem slunce a vyfotografovala si nějaké divoké květiny v rohu zahrady. A když se fotka vyvolala, uviděla jsem krásnou růžovofialovou barvu, kterou v tom koutě nemohlo nic způsobit; a to bylo poprvé. Pak jsem se zeptala a víly mi řekly, že mi chtějí projevit svou lásku a úctu. Ach, to mě tak dojalo. Tu fotografii mám dodnes. Možná ji jednou uvidíte v úvodu pořadu Mezi Mistryní a žáky. Pokud to uvidím, udělám vám poznámku, abyste tomu věnovali pozornost, abyste věděli, o čem mluvím. Možná je požádám, aby mi to poslali, a pak to sem můžeme zařadit, abyste se na to mohli podívat.

Víly rostlin se většinou schovávají v koutě, protože se bojí lidí. Někdy i já, protože jsem s nimi zažila pár ne zrovna příjemných zážitků. Když jste veřejně známá osoba, vždycky se s něčím setkáte. Neznamená to, že je lidi z něčeho obviňuji nebo tak něco. Prostě se to stává, protože lidé vás někdy nedokážou prohlédnout. Posuzují vás jen podle vnějšího vzhledu. Třeba když nejste jejich lidé, vaše pleť nevypadá stejně, nosíte nepříliš elegantní a drahé oblečení, jste slavní nebo vás lidé milují atd. To je v pořádku. Myslím, že je to jen malý počet. Doufám, že je to malý počet. Já vlastně tak často nikam nechodím, ani před pobytem v ústraní. Jen jsem šla do práce a pak se vrátila do své jeskyně nebo do jakékoliv místnosti, kterou jsem v té době měla.

Photo Caption: Krásné 3 víly, krásný 1 jednotný pozdrav.

Stáhnout fotografii