Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
A je ještě jedno místo v Americe, které mám ráda – jedny hory v San Jose v Kalifornii. A ta hora je jediná, kde jsou ještě stromy, rostliny a divoké květiny, které na jaře tak krásně kvetou. […] To se mi opravdu moc líbilo. Mohla jsem se celý den procházet a dívat se na květiny, stromy a jezero. Byla jsem tam velmi šťastná. […] Těch pár míst, tam bych nejradši zůstala navždycky, protože kolem nikdo není – jenom vy, hory, ptačí lidé, stromy a nějaký malý zdroj vody. […]
Minule jsem o tom s vámi hovořila, o jednom jídle denně. Vůbec jsem vám to nechtěla říct. […] Ale pak mi to vyklouzlo z úst. […] Nechtěla jsem z toho následky, znásobenou karmu. Také jsem nechtěla, aby to někteří lidé kopírovali. […] Ale později mi Nebe řeklo, že to má být odhaleno. I když jsem si s úlevou povzdechla, stejně se mi nelíbilo, že ta část je takhle na veřejnosti. Ale pak už vím, proč to tak má být: aby byl další důvod, abych vám mohla říct, abyste nebyli v extrému a pečovali o své tělo, pečovali o své zdraví atd. Protože Bůh nechce, aby se lidé příliš omezovali nějakou horečnou disciplínou, která není až tak nutná.Později jsem si také vzpomněla, že Buddha dokonce svolil mnichům a mniškám, aby si odpoledne, po poledni, které se obvykle označuje jako čas jediného jídla denně, dali dokonce výživnou zeleninovou a ovocnou šťávu. Pak jsem si vzpomněla na tolik jogínů či praktikujících, kteří praktikují nejrůznější tresty pro tělo. Zeptala jsem se Boha, jestli jim to opravdu pomáhá k osvobození: „Protože, koneckonců, dělali to vše pro Tebe, ne?“ Bůh tady řekl: „Ne.“ Bůh nechce, aby lidé ubližovali Jeho/Jejímu chrámu. Tělo je Boží chrám a měli bychom si ho vážit, měli bychom se o něj dobře starat – rozumně. Chci říct, samozřejmě nejít do extrému, pokud to někdy není nutné. Třeba když musíte jít do televize, například, do Supreme Master Television, tak se musíte podle toho obléknout, nalíčit a tak. To všechno je můj nápad.Chci, aby si lidé na světě rozuměli, aby poznávali kroje a tradice jiných národů nebo jiných regionů. Čím víc toho vědí, tím lépe. Tak děláme nejrůznější představení, abychom občany světa sblížili v nějakém uctivém, láskyplném a chápavém duchu – že bychom měli takto společně žít. Pak budeme mít mír, harmonii, a nikdy nebudeme mít válku.Ale to samozřejmě nestačí. Protože podle Krále války, zeptala jsem se Ho: „Co tedy udělat, abychom zničili tuto válečnou energii, energii zabíjení; abychom měli na Zemi mír, aby lidé žili nadále šťastně, spokojeně, tak, jak by měli žít?“ Pak mi řekl: „Síla karmy je nesmírně ohromující, a vraždící karmu nelze nikdy zničit, pokud lidé na světě…“ Jeho slova. Cituji Ho, cituji: „…ledaže lidé na světě změní svůj způsob života a zcela se odstřihnou od násilí, od zabíjení, pak bude válka zničena. Přijde mír a trvale zvítězí.“ Konec citátu.Nyní na tom pracujeme již desítky let. Cítila jsem se trochu osamělá, když jsem pracovala téměř sama, ale v dnešní době s internetem, kdy se komunikace šíří po celé planetě, cítím, že mnoho, mnoho doprovázejících občanů světa je skutečně motivováno směrem k míru a snaží se ho co nejlépe prosazovat prostřednictvím stravy bez zvířat, prostřednictvím veganského režimu, veganského způsobu života a mnoha dalšími podobnými nebo příbuznými způsoby. Jsem velmi šťastná a ráda. Jen jich zatím není tolik, aby pokryli násilnou karmu zabíjení.Zabíjíme, och můj bože, miliardy a miliardy zvířecích lidí ročně. Jak to můžeme napravit? Jak to vůbec můžeme vynahradit, pokud se všichni nepřeorientujeme na laskavý způsob života? No, myslím, že i pětileté děti pochopí, o čem mluvím, ale magie máji všechny zaslepuje, ohlušuje každé ucho a otupuje všechen tento svědomitý duševní stav v srdcích lidí, většinou.Ostatní zvířecí lidé přispívají méně násilnou karmou než my. Víte, někteří zvířecí lidé možná nemohou být vegany. Ale lidé, my máme na výběr. Máme spoustu, spoustu a spoustu možností a můžeme jíst cokoli z rostlinné říše a máme dostatek výživy. To je právě ono: nemuseli jsme zabíjet, nemusíme a nebudeme muset zabíjet. A my vědomě popíráme blahodárný způsob života a rozhodujeme se zabíjet, jíst všechno to krvácející maso, někteří ho dokonce jedí syrové. Jíst maso zvířecích lidí – když si na to vzpomenete a přemýšlíte o tom, už se cítíte velmi fuj; a to nemluvíme o pojídání masa, které má ještě krev. Nebo dokonce živé, panebože! Lidé – někteří jsou tak zlí! Neuvěřitelné. Je to horší než někteří pekelníci.Jen se pokusím popřemýšlet, jak to znovu formulovat. Kéž bych to mohla napsat, bylo by to pro mě jednodušší jenom číst, ale po úpravě spousty pořadů na Supreme Master TV už nemohu psát. Prostě se mi nechce tolik psát. Nikdy jsem psaní neměla ráda. Jen ve škole nebo když jsem byla mladší, psala jsem básně vyjadřující mé pocity v danou chvíli. Protože to ze mě prostě vyšlo; Prostě jsem to musela napsat. Ale básně jsou pro mě jednodušší, protože jsou krátké. A také snadněji vycházejí. Takže to bylo skoro tak, že jsem napsala, co mě napadlo, rychle a jednoduše. Ale ty karmické věci a všechny ty věci, které vám musím vysvětlit, jsou jiné. Musí to být přesné a musí to být pravdivé. Není to jen můj osobní pocit, ale musí to být skutečné a pravdivé. Takže je to těžší než psát básně nebo krátké eseje ve škole.Vidíte tedy, že i v každodenním životě nepíšu e-maily ani nic jiného. Stejně žádný nemám. Neumím to. A i kdybych to uměla, tak nevím, jestli bych chtěla psát e-maily. Jedině kdybych měla psát připomínky, opravy nebo návrhy k pořadům Supreme Master TV a kontaktovat některé členy mého pracovního týmu; jinak prostě nepíšu nic, kromě několika krátkých poznámek, které mi mají něco připomenout. A ty nejdůležitější věci si většinou ani nezaznamenávám. Stejně jako při rozhovoru s Bohem války jsem zapomněla některá slova, která použil. No, každopádně je to podobná podstata. Například „karma“ násilí nebo „energie“ násilí – to je podobné. Označuje to stejnou věc. A vy stejně pochopíte, co jsem se vám snažila sdělit. Ale jinak, kromě nějakého nápadu nebo něčeho, co jsem musela napsat a neměla jsem čas, nebo nebyl čas na to, abych psala členům mého týmu, nebo nechci mít na konci dne další záření, napíšu to ručně. Jinak nepíšu nikomu, kromě případů, kdy jde o práci pro Supreme Master Television. A to už je pro mě hodně práce.Protože, když člověk napíše nějaká špatná písmena, tak to musí přepisovat znovu. A pak to musíte zařídit tak, abyste to napsali na stejné místo nebo přesně na místo a v tak malém prostoru scénáře, pro představení. To stojí spoustu času. Já nepíšu (na klávesnici) ani deseti prsty. S tím vším mám dost práce a pak musím dělat i vnitřní práci. Takže už nemám inspiraci psát dlouhatánské články nebo něco podobného. Píšu jen krátké věty nebo krátké články, jako třeba hesla o veganství nebo o míru, nebo krátké zprávy pro tým, nějaké návrhy pro tým na nějaké pořady, které by se měly dělat, nějaké komentáře k některým pořadům nebo nějaké doplňky k některým pořadům atd. A to je pro mě dost práce, protože potřebuji dělat víc práce uvnitř než venku. Ale ani jednu z nich nemohu opustit.Opravdu se mi stýská po časech Himálaje a Hao Tsá. Hao Tsá je hornatá oblast na Tchaj-wanu (Formose), kam jsem jezdívala na pobyty v ústraní, buď sama, nebo s několika rezidenty. A pak jsem někdy vzala celou tehdejší skupinu rezidentů, aby jela se mnou; postavili jsme si stany na břehu řeky a žili jsme prostě, velmi jednoduše. Jen jsme vařili ve dvou, třech velkých hrncích a dělili jsme se o to, s nějakými divokými druhy jedlé zeleniny v té době. A třeba sladké brambory, brambory, nějaké ovoce, které jsme buď jedli syrové, nebo jsme ho dávali do malého ohniště opékat – pečené jablko, pečený pomeranč, pečená kukuřice, takové věci. A byli jsme velmi šťastní. A pak jsem musela jít pryč kvůli nějaké už předem domluvené přednášce nebo tak něco. Takže tato dvě místa mi velmi chybí; Přála bych si, abych to mohla kdykoli prožít znovu.A je ještě jedno místo v Americe, které mám ráda – jedny hory v San Jose v Kalifornii. A ta hora je jediná, kde jsou ještě stromy, rostliny a divoké květiny, které na jaře tak krásně kvetou. A teď, když tam chcete bydlet, musíte mít povolení ke stavbě domu. A pak musíte udělat silnici, která povede od úpatí hory až nahoru na vrchol té malé hory, není moc velká. Ale já jsem nemohla. Nechtěla jsem, protože jsem nechtěla kácet stromy, abych udělala silnici. Rozhlédla jsem se všude kolem – mnoho kopců, mnoho hor, všechny už byly prázdné. To bylo téměř jediné místo, kde rostly rostliny a stromy – a velké stromy. Takže jsem neměla srdce je pokácet. Mám to místo moc ráda. Každý večer jsme si prostě udělali malé ohniště ze tří kamenů a kolem něj sbírali suché dřevo, abychom si mohli připravit veganské jídlo. A bydleli jsme v přívěsu z druhé, čtvrté, páté ruky. A na té hoře je malá studánka. Vepředu je také jezero, které je zdrojem vody pro to město.To se mi opravdu moc líbilo. Mohla jsem se celý den procházet a dívat se na květiny, stromy a jezero. Byla jsem tam velmi šťastná. A pak jsem musela odejít, protože mě někde čekala přednáška. Vždycky jsem se zdráhala odejít, ale pak jsem si řekla: „Ach, možná bych se mohla vrátit.“ Ale už se nikdy nestalo, že bych se nějak vrátila, žila tam navždycky a měla to pro sebe jako základnu. Těch pár míst, tam bych nejradši zůstala navždycky, protože kolem nikdo není – jenom vy, hory, ptačí lidé, stromy a nějaký malý zdroj vody. Teď je to úplně jiné.Photo Caption: Izolovaný koutek v zahradě je stále snem o skutečném míru s vnitřním Já!
