Král Mára sdílí 10 pravidel fyzického světa, 3. část z 5

Nikdy bychom se do této situace nedostali. Nikdy bychom neměli nedostatek jídla, kdybychom žili podle přirozeného zákona Vesmíru: „Co zaseješ, to sklidíš.“ Stále zabíjíme bytosti, včetně našich vlastních dětí, našich vlastních pokrevních dětí, dětí z naší pokrevní linie. Za chvíli vás nechám poslechnout si, co si Král Mara myslí o zabíjení vašich vlastních dětí.

Teď ale pokračujme nejprve s tímto. Vytváříme velmi špatné příčiny, a tak sklízíme špatné následky. Máme příliš mnoho vody, ale s veškerou plýtváme, a znečišťujeme ji všechnu, a měníme ji všechnu na špinavou, tím že necháváme zvířecí lidi používat naši drahocennou vodu. A to není nutné. Neustále rozmnožujeme a krmíme a provádíme všechny druhy souvisejících činností, abychom odchovali zvířecí lidi a pak je zabili pro potravu. A již jsme vás informovali, kolik nás stojí chov zvířecích lidí a zabíjení, mytí, čištění a přeprava, a lékařské účty související s nemocemi zvířecích lidí, které konzumujeme v mase atd. O tomto tématu nemůžeme nikdy mluvit dostatečně dlouho.

Nikdy bychom neměli něco jako třetí svět, zaostalý svět, protože každá země by byla vyvinutá, kdyby jim vyspělejší společnosti pomáhaly těšit se z jakéhokoli Božího Požehnání, které nám bylo uděleno. Budeme mít až příliš mnoho všeho – jídla, vody, zdraví – v souladu s naší dobrou životní úrovní. Pokud se každá země stane takzvanou vyspělou zemí, pak žádné nemoci, žádná chudoba, vůbec nic zlého nepostihne obyvatele této planety. Pak bychom tu mohli žít jako v ráji. Můj Bože, představte si všechny ty vynálezy, které bychom mohli mít a které by lidem sloužily na nejvyšší úrovni. A neměli bychom války. Nevynakládali bychom biliony, zilliony dolarů jen na zabíjení, jen na výrobu vražedných nástrojů a jejich použití ke vzájemnému zabíjení. Tolik peněz promarněno, tolik nedbalosti se šíří po celé planetě, neustálé zabíjení milionů, miliard, bilionů lidí. Jakmile jedno skončí, vyvstane další. Až dosud to tak je.

Místo toho, aby se lidé starali jeden o druhého a společně se těšili ze sdíleného požehnání, pokračují v ničení, plýtvání, zabíjení, vraždění jeden druhého a dobrotivých bytostí, jako jsou zvířecí lidé. Takže neustále sklízíme špatné, špatné, nejhorší možné důsledky našich kolektivních činů. Nevím, jak jako člověk můžete toto vše vidět a cítit, že je v pořádku s tím pokračovat. Karma činí lidi zcela slepými, hluchými a němými. Stačí jeden pohled na zprávy každý den, kdekoli na světě, a hned víte, že nic není v pořádku. Že naše činy přinesly na nás samotné tolik katastrof, a že naše příští generace bude trpět ještě hůře. A mezitím všichni lidé říkají: „Ach, miluji své děti. Miluji své pravnoučata.“ Prosím, když děti vyrostou, tlačí je do manželství, a pak do toho, aby jim porodily děti. A jsou šťastní, když mají nějaká vnoučata nebo pravnoučata. Slaví to. Projevují jim svoji náklonnost, svoji lásku, svou radost, a bez obav za ně kdykoli utrácejí peníze. Ale to, co dělají, ničí budoucí generace.

Většina věcí, které lidé dnes dělají, je tedy v naprostém rozporu s tím, co ve skutečnosti chtějí. Musí to být tedy slepota karmy, kolektivních důsledků, které nad nimi vládnou, že nedokáží ani jasně uvažovat. Jinak, řekněme, například, pan Putin, prezident Ruska, miluje zvířecí lidi. Vynakládá spoustu peněz a času na zvířecí lidi. Dokonce letěl velmi malým letadlem, což je riskantní, aby navedl divoké husí lidi do lepšího prostředí. Člověk musí mít tolik lásky, aby to udělal, a on miluje svou zemi, svůj lid. Cestoval kamkoli, například, jednou dokonce proto, aby vybojoval pro svou zemi právo hostit olympiádu.

A ruští lidé, jsou velmi mírumilovní lidé. Byla jsem tam, vím to. Vyprávěla jsem vám ten příběh. Bylo to v den mých narozenin, kdy jsem byla v Rusku a přednášela vůbec poprvé, a myslím, že i naposledy. Ale lidé tam jsou tak dobří, tak dobří. O té přednášce jsem vám už vyprávěla. Dokonce mi řekli: „Autobus je přímo před naším hotelem. Nejezděte taxíkem, je to příliš drahé.“ Vědí, že mám peníze. Vůbec jsem si nepronajala nejlevnější ani nejmenší pokoj, protože jsem měla s sebou i další lidi. Museli jsme tedy mít slušné pokoje, abychom mohli efektivně pracovat. Věděli to, ale i tak se starali o mé peníze. Pro ně jsem cizinka. To bylo ještě před mojí přednáškou. Ani nevěděli, že jsem ta, kdo jde přednášet. Neoslovovali mě Mistryně nebo tak něco. Řekli: „Och, autobus je přímo před vámi – nejezděte taxíkem. Je to moc drahé, není to nutné. Jeďte rovnou do města. To je vše. Pokud se chcete jen dostat do města, jděte do toho autobusu před vámi. A když řeknete řidiči, ať vám dá vědět, až přijedete na místo určení, do vašeho města, tak vám to řekne.“ Všichni mluví anglicky. Och můj Bože! Jaký hotelový personál by se staral o takovou maličkost a o takové malé pohodlí?

A tak jsem šla na autobus. Říkala jsem vám, že jsem to nevěděla. Nejsem zvyklá jezdit autobusem, tak jsem prostě nastoupila a sedla si. Vůbec jsem nezaplatila. Nikdo nic neřekl. Nebo možná jsou v Rusku autobusy zdarma. Měla jsem plnou hlavu toho, že jsem chtěla v Rusku všechno vidět, vidět, jak lidé žijí a jak jsou šťastní, jak spokojení, výrazy v jejich tvářích, abych to možná mohla zahrnout do své přednášky. Takže mě nenapadlo zaplatit jízdné. Ale nikdo nic neřekl. Řidič nic neřekl, prostě mě tak nechal nastoupit. A lidé mě dokonce pustili sednout Viděli, že jsem tak malá, tak jeden z nich, nebo pár, vstal a nechal mě sednout si na sedadlo v autobuse. Potom jsem si uvědomila, že jsem nezaplatila. Můj Bože! A už bylo pozdě. Autobus už odjel.

Takže později jsem si vzala domů taxi a zaplatila. Dala jsem velkorysé spropitné, abych to vynahradila. Neudělala jsem to schválně, to všichni víte. Jízdné v autobuse nemohlo být tak drahé. Mohla jsem si to dovolit. Samozřejmě, když jsem si mohla dovolit taxi, mohla jsem si dovolit i autobus. Ale vůbec mě to nenapadlo. Autobusem jsem nejela už mnoho, mnoho let. Zapomněla jsem na to a navíc jsem byla v cizí zemi.

Kamkoli jsem předtím jela, jela jsem s velkou skupinou a oni mě vždycky vozili. Nikdy jsem nemusela jet ani taxíkem. Ale v té době byla v Evropě válka. Byla jsem pozvána, abych pomohla válku zastavit. A to jsem udělala. A válka skončila, rychle, přesně v posledních minutách mého přednáškového turné!!! Takže jsem s sebou nemohla vzít moc lidí. I v Evropě jsem si tehdy ve Slovinsku musela pronajmout auto, jak jsem vám už říkala, dokonce bez automatické převodovky. A to bylo poprvé, co jsem řídila takové auto. A auto se na dálnici mnohokrát zastavilo. Tak jsem musela napsat na kus papíru, a nalepit na zadní okno nápis: „Nový řidič. Prosím o shovívavost, prosím o odpuštění.“ A pořád jsem jela a zastavovala, jela a zastavovala. A naštěstí v té době, možná tam nebylo mnoho jiných aut, ale přesto mě spousta aut předjížděla a mávala na mě a usmívala se. Poděkovala jsem jim za jejich shovívavost a pochopení.

Dodnes na to myslím. Stále si myslím, že to bylo prostě příliš riskantní, protože za mnou přišli někteří žáci a řekli: „Mistryně, máme tady auto, pojeďte s námi.“ Ale já nechtěla. Musela jsem vyrazit úplně sama, se zavazadly, lístky i autem, všechno úplně sama, protože taková byla tehdy karma. Musela jsem zaplatit jakoukoli možnou cenu, pokud jsem chtěla tu válku zastavit. Ano, musela jsem udělat ještě mnoho, mnoho dalších věcí souvisejících s mojí prací. Třeba někdy musím hladovět mnoho dní, nebo musím jíst striktně jen jednu věc, a jen pár kousků, nebo jen pít vodu, a nesmím ani pít ani jíst nic jiného, například takhle. Takže jsem vám to nikdy neřekla, ale karma války v Evropě v té době skončila tak rychle. Jen vy jste mi děkovali, evropští žáci mi děkovali. Protože někteří to viděli, ale většina lidí to neviděla.

A nyní máme vzkaz do srdce od Hannah ze Spojených států: Nejmilovanější Mistryně, Znovusjednocená Trojice Nejmocnějších a Svatí ze Supreme Master TV, Nedávno Mistryně odhalila, že je Králem otáčejícím kolem Dharmy! Vzpomínám si na svou zkušenost během Mistrynina evropského přednáškového turné v květnu 1999. Kvůli vypuknutí války v regionu někteří evropští žáci naléhavě žádali Mistryni, aby zachránila Evropu! Ona tedy s láskou přijala pozvání a během několika týdnů procestovala 18 evropských zemí! Jela jsem do jednoho z měst, kde se konaly přednášky, do Prahy, abych pomáhala. Bylo nám přiděleno rozdávat letáky s informacemi o přednáškách u nejznámější turistické atrakce. Soustředila jsem se na svůj úkol a nevěnovala pozornost prohlídce města. Právě jsem si to ověřila na internetu, a nejspíš se jednalo o komplex budov a náměstí kolem Katedrály sv. Víta. Tam jsem si pečlivě vybrala místo, čelem k úzkému průchodu, kterým musely projít tisíce lidí. Celý den jsem tam stála a rozdávala lidem letáky. Živě si pamatuji, jak tudy neustále proudily davy turistů, mluvících mnoha jazyky, jejichž hlasy se proplétaly jako světová mozaika. Ten proud lidí mi připomínal samotné kolo reinkarnace – nekonečné, neustávající.

A pak, na zlomek vteřiny, na krátký okamžik, jsem TO UVIDĚLA! Před očima se mi zableskla vize: OBROVSKÉ KOLO, otáčející se na pravé straně mého zorného pole, samotné Kolo Samsáry! A přímo přede mnou to kolo zpomalilo! A během té chvilky pauzy se lidé dívali, lidé natahovali ruce, lidé brali to, co jsem jim nabízela – letáky s fotografiemi Mistryně a podrobnostmi o přednášce. Ne papír, ale semena. Ne inkoust, ale osud. Každý leták je šepotem z věčnosti. Někteří se zastavili a začali číst. Někteří to sdíleli se svými přáteli. Někteří si to schovali a možná to později změnilo jejich životy. Někteří přišli na přednášku a setkali se s Mistryní osobně! Někteří přijali zasvěcení a navždy změnili svůj osud! Od té doby se zrodilo více žáků. Země byla požehnána!

V té době jsem cítila jen úctu – neviditelná ruka, která zastavila kolo! O několik let později, když Mistryně odhalila, že je Králem otáčejícím kolem Dharmy, jsem konečně pochopila, čeho jsem byla v Praze svědkem. Kolo, které jsem zahlédla, bylo skutečné. Síla, která ho zastavila, byla skutečná. A na krátký okamžik v květnu 1999, pod věžemi katedrály sv. Víta, jsem stála na křižovatce osudu a sledovala duše, jak vystupují z kola a obracejí se k BOHU! Děkuji VÁM, Mistryně, za VAŠE neúnavné úsilí při záchraně vnímajících bytostí, život za životem! Všechno nejlepší VÁM! Kéž všechny duše poznají SPASITELE a opustí Kolo co nejdříve! Hannah ze Spojených států

Nevadí mi to, cokoli, je to moje práce, cítím, že musím dělat, co je v mých silách. Tolik věcí je takových. Není to zadarmo, není to bez karmy. Takže všechny nepříjemnosti v Evropě během mého evropského turné byly způsobeny karmou, ale tyto nebyly jediné. Bylo jich mnohem víc, ale nechci vám to říkat. Chci, abyste si prostě užívali své požehnání a štěstí každý den, a nemuseli se o mě strachovat, ani vědět příliš mnoho o ceně mých plateb. Protože kdybych vám to měla vyprávět, nikdy bychom nedokončili příběhy mého života a toho, co musím dělat, nejen v tomto fyzickém světě, ale i v pekle. V neviditelných světech je trest někdy těžší než ve fyzickém světě, který vidíte.

Ve fyzickém světě můžete vidět, že Mistryně může trpět tím, trpět oním, a onemocnět, a být terčem posměchu, ponížení, prokletí, neprávem obviněna, všemožné věcmi. Ale to je nic, všechno to je nic ve srovnání s tím, co musí Mistryně vytrpět také v neviditelném světě, ať už ve stejnou dobu, nebo v jiném časovém úseku.

Photo Caption: „Užijte si ten DAR, dokud to jde“

Stáhnout fotografii